Zeiten ändern dich #62

Kdyby se někdy zdálo, že moc přeskakuji, tak to se nezdá, to tak je ;D Ale jsme "pár" dílů před koncem, takže se rychle ptejte, kdybyste chtěli do konce ještě něco ujasnit a já to tam třeba ještě dovysvětlím ;D Haha :D
Příjemné čtení ;)
___________________________________________________________________________

Tomův pohled mě sjede od hlavy až k patě a pak si spokojeně složí ruce za hlavu s úsměvem.
,,Co?"
,,Nic," řekne sice, ale jeho pohled se ani na vteřinu nestáhne. Když nápadně sjede níže, donutí i mě, krátce sjet pohledem na svůj znatelný rozkrok. Jasně že jo, sakra!
S výdechem zavrtím hlavou. ,,Tomi, ona pláče, víš?" upozorním ho s úsměvem, jestli třeba přehlédl, že je tu jiný problém a vydám se se Zoe do kuchyně. Slyším za sebou Toma smích, než se vydá za námi. A když se Zoe po chvilce mírně uklidní, a dá mi konečně normálně uvažovat, začnu přemýšlet o tom, co do ní zkusit dostat.
,,Měl bych do tebe dostat něco z tohodle, co vypadá..," zašklebím se na zeleninou přesnídávku, ,,nechutně." Dokončím svůj proslov a usměju se na ní. Ta mírně plačtivě škytne, nabere nový dech a pokračuje v pláči. ,,Super."
,,Myslím, že bys na ní měl víc mluvit, tvůj hlas uklidňuje. Věř mi."
,,Jsi hodnej, ale tím jí nenakrmím."

---

,,To sice ne, ale aspoň přestane brečet. Krom toho, jestli bude brečet, nedostaneš do ní ani mravence."
Uchechtnu se. ,,Tomi prosím, neměj takováhle přirovnání."
,,Citlivko," ušklíbne se Tom, pomůže mi s otevřením přesnídávky a poté ke mně přijde zezadu a ovine ruce kolem mého pasu.

,,Myslíš, že když na ní budeme dva, že se nám to podaří?"
,,Nemyslím, zkouším," s úsměvem mne líbne na krk, kde hned na to jen jemně a krátce skousne. Než by ale přestal, naopak to několikrát zopakuje, až jsem nucen lehce přivřít oči.
,,Tome," usměju se a připomenu si, abych nepřestal hladit malou Zoe. Ta se sice už pomalu začne uklidňovat, ale přeci jen ještě pláč převažuje.
,,Ale pomáhá to, oběma stranám. Jen se koukni," usměje se na Zoe, která svýma mokrýma očíčkama mžourá na nás a snaží se vyhrát boj nad svým pláčem. A než se nám jí podaří uklidnit úplně, objeví se doma už i Nelly.
,,Přišla jsem se jen napít," usměje se na nás, aby vysvětlila svou zastávku. Tom se po ni ohlídne a je tudíž nucen mě téměř pustit. ,,Ona plakala?" přijde starostlivě ke mně, aby malou Zoe pohladila.
,,Už se nám jí podařilo utišit. Kde jsi nechala ty dva?"
,,Jsou na zahradě. Tome, že dosáhneš na skleničky?" prosebně pronese a postaví se pod skříňku.
,,Jasně," přikývne a ochotně jí přijde na pomoc.

Já se se Zoe posadím a pokusím se do ní dostat první lžičku přesnídávky. Mezitím se ke stolu usadí už i oni a Tom se vesele na mě zadívá. Když ale jeho pohled nepřestává, jemně do něho pod stolem šťouchnu nohou. To ale pochopitelně neujde Nelly.
,,Čemu se oba zase smějete?"
,,Tobě a tomu velkýmu zelenýmu broukovi ve tvých vlasech," reaguje okamžitě.
Nelly se zarazí a opatrně se na Toma podívá. ,,Děláš si legraci, že jo?"
Ten na ní vyplázne jazyk a začne ji cuchat vlásky. Nelly se rozesměje a začne se bránit, ale pak se jí podaří utéct ze židle a oběhne celý stůl až k Tomovi, kterého vezme za ruku.
,,Pojď, ukážu ti něco tajnýho, co nesmí Bill vidět," snaží se to říct potichu, abych to snad nezaznamenal, ale myslím, že jí nikdo šeptat nenaučil.
,,Hmm, to já rád," vstane s úsměvem a jen na mne mrkne, než s Nelly zmizí.

,,Copak je dneska s tebou?"
,,Špatně jsem spal. Téměř nespal. Nevím proč," pokrčím rameny, ale pak mávnu rukou, ,,to je fuk."
,,No, ne tak úplně fuk, ale dneska se postarám o to, aby jsi se vyspal výborně, hm?"
,,Beru tě za slovo," usměju se na Toma. Je sobota odpoledne a my se společně vracíme z oběda a z návštěvy venkovní výstavy fotografií od jednoho úspěšného fotografa. Byla to zábava a pořádali se u toho ještě přidávné show, které mne osobně fakt nadchly. Vymysleli jsme si to s Tomem, abychom nějak strávili čas, než budeme muset nutně oba k nim domů. Jeho rodiče totiž pořádají jakousi zahradní párty, která je víc formální, než bych od zahradních sešlostí čekal, a proto trvali na tom, aby Tom byl přítomný. Podle mne je to jen na důkaz toho, aby působili šťastným dojmem a přitom se Tom poslední dobou tak jasně trápí! A možná, že ne jen poslední dobou. Jediné hezké gesto na tom bylo, že řekl, že beze mě nepřijde, a proto jeho mamka skousla i to, že se ukážeme spolu. Hm, kdo ví, jak jim pokazím tu idylku dokonalosti.

,,Zajdeme do toho útulku?" Chceme vzít cestou ještě útulek, abychom se ještě více zdrželi, a hlavně protože mi telefonoval Mark, že už přijel domu, ale sejdu se s ním sám zase až někdy nebude mít čas Tom. Slušností je ho jít ale alespoň pozdravit.
,,Jo, jasný," přikývne okamžitě Tom a jemně mne pohladí.
,,Tomi, můžu být upřimný?"
,,Musíš."
,,Mně se k vám vůbec nechce."
,,Já tě chápu. Víc než chápu, ale přísahám, že tam nebudeme déle, než nezbytnou dobu a hned pak se ztratíme, hm?"
,,Když nechtěl bych, abychom to ještě zhoršili u tvých rodičů."
,,Nic víc se pokazit už nemůže. Prosím, udělej to pro mě."
,,Samozřejmě, udělám to rád, pokud si to přeješ, ale připadám si už teď hloupě, natož potom." Ačkoliv ta párty už probíhá od poledních hodin, my se tomu stejně oba snažíme vyhnou co nejvíce to jde. Já vím, že je to vůči Tomovi nefér, že mu to takhle říkám, a že on s tím taky nic neudělá, ale přeci jen jsem to říci musel. A druhou věcí je to, že se tam vyskytne i Andreas s rodiči pozvaný mezi prvními. Pochopitelně.

,,Ty už se s Andreasem bavíš...v pohodě?" zeptám se, když už dobrou chvíli posedáváme na jejich zahradě a civíme na ty přítomné. Tedy alespoň já civím. Toma mi každou chvíli někdo krade, aby ho pozdravil, aby mu někoho představil a podobné věci, co se na takovouhle společnost sluší. To co ale vidím je fakt, že každou chvilku se u něho zastaví i Andreas.
,,Hm, něco na ten způsob," podá mi skleničku s pitím. S díkem ji přijmu a vrátím pohled k Andreasovi. ,,Nutně nemusí vidět on tebe, ty jeho, ale je to lepší."
,,Vím, že je to ode mě nevděčný, že ti neustále vyčítám to, že je v mé přítomnosti, a zároveň ti vyčítám, když s ním nejsi ty, ale... Musí to tak být, co se týče jeho. Nemůžu si pomoct."
,,To je v pohodě."
,,Ale jsem rád, že to teď mezi vámi takhle je. Upřímně," upiju ze své skleničky džusu.
,,Jsi zlato," usměje se Tom a líbne mne na tvář. Rozčiluje mě to tady, víc než dost! Nejen, že nás neustále pronásleduje pohled Tomovy mamky, ale hlavně se jí všichni snaží napodobovat a každou chvíli mám pocit, že na nás zírají všichni!

,,Ještě chvíli a umřu," usměju se a pohladím Bastu ležícího u mých nohou.
,,I tak jsi úžasnej, vydržel jsi to už přes dvě hodiny."
,,Dvě hodiny? Uaah," zívnu si, ,,promiň, že to říkám, jsem protivnej, když blbě spím."
,,Nejsi protivnej, to tohle všechno kolem je protivný!"
,,Půjdeme v noci k tomu mostu?" zasněně se usměju. To nejromantičtější místo v tomhle městě, kterém se teprve dnes viděl poprvé ve svém životě. V noci to tam musí být ještě úžasnější!
,,V noci by jsi měl spát. Obzvláště dnes."
,,Hm, něco by šlo překonat. A pak, nejsem unavenej, jen..divně nevyspalej."
,,Jak se ti bude chtít," pohladí mne jemně po stehně a zvedne pohled, když nás zakryje stín.
,,Tome, mohla bych s tebou mluvit?" Jeho mamka zkusí naznačit úsměv, ale nijak se jí to nedaří.
,,Hm," přikývne oslovený.
,,Mohli bychom mluvit jen spolu?" zeptá se opatrně, aby naznačila záměr, když se Tom nezvedá.

Oba dva se ode mě vzdálí. Zadívám se na Bastu, který je doprovází pohledem a zaznamenám jen Sama, jak nespokojeně, že ho Tom přestal hladit, přesune hlavu směrem ke mně. Nejprve si všímám jen jich, a vůbec nejsem schopný se soustředit na něco jiného, ale pak mi dojde, že rozhovor mezi Tomem a jeho mamkou přidal na hlasitosti, a dostává se tudíž k mým uším, aniž bych sám chtěl. Sice už je to jen část rozhovoru, který zaslechnu, ale přeci.
,,Šlo by to?"
,,Ne, to teda nešlo pokud tady musím být."
,,Tome, buď se okamžitě zklidníš, nebo si sbal věci."
,,Fajn, to mi skvěle vyhovuje!"
,,Za tohle ti to přece nestojí! Nechci jen, abys tady dával najevo, že.."
,,Mně je úplně jedno, co si lidi myslí, a jak před nima chceš ty vypadat! Já toho kluka mám rád."
,,Tohle je..."
,,Tohle je to, co ty nepochopíš. Jsem rád, že jsem měl šanci díky němu zjistit, že nejsem jako ty! Nikdy ti na nikom nezáleželo!"

Zarazím se, když z té strany nepřijde už ani hlásek a naopak ke mně přijde osobně Tom, vezme mne prudce za ruku a donutí mě se postavit. ,,Bille, odcházíme." Nestačím ani mrknout, když se nechám vést Tomem ze zahrady k jeho autu.
,,Tome!" Pokusí se ho ještě jeho mamka zastavit, ale Tom se k ní jen prudce otočí.
,,Nech toho!" řekne tvrdě a já mám možnost prohlédnout si jeho mamku. Vypadá zaraženě a neustále pohledem uhýbá ke všem přítomným, kteří postávající dál a nemají o tomhle ani páru.
Pak, aniž by se Tom už byť jen na vteřinu otočil, vyjdeme ze zahrady, nasedneme do auta a vyjedeme vstříc městu. Jsem z toho perfektně zmatený, až jsem ztratil dech. Teprve v autě jsem schopen mluvit.

,,Co se stalo?" strhnu k němu okamžitě pohled, když se připoutám. Tom ale neodpoví a jen zařadí větší rychlost. ,,Zpomal prosím. Jedeme strašně rychle." S obavou v hlase pohlédnu ven. Bože, buší mi srdce a vůbec nevím co si mám myslet o tom, co se tam stalo. Co se vlastně stalo? Nakonec ale rezignuju, když Tom stále mlčí a nervózně začnu mnout své prsty.

by Mintam