Zeiten ändern dich #60

,,A jinak je ti dobře?" položí se na bok zpátky vedle mě a k mé nelibosti s už zase zavázaným županem. Prohlédnu si ho s úsměvem a jen přikývnu.

,,Promiň, že jsem se včera choval tak hloupě," promluvím po chvilce.
,,Kdy ses choval hloupě?"
,,Vůbec si třeba nepamatuju, jaktože se tam objevila ta...sakra, ani jí neznám, Sarah. A tys tam najednou nebyl."
Tom se jen pousměje a přejede prstem po mém rtu. ,,Tohleto vyprávět ani nechtěj."
,,No super. A potom si tam nakráčím jak největší hvězda, a vytrhnu tě ze společnosti, která se očividně dobře bavila a...," umlčí mě tím, že mi přiloží prsty na rty a pak se usměje.

,,Jednu z nich znám. Dokonce jim můžeš i zavolat, kdyby ses jim chtěl omluvit," natáhne se přese mne do svých kalhot se smíchem a vytáhne z nich malý papírek s telefoním číslem. ,,Tak ne, tak zavolat můžeš jen jedný z nich," prohlédne si ho pečlivě a pak z něho přečte jméno, ,,Dominika. Hmm." Papírek zmuchlá a hodí ho na zem. ,,Ale víš co jsme si slíbili?"
,,Že na všechno zapomeneme."
,,Že na všechno zapomeneme."
,,Ale...nechci zapomenout úplně všechno."

---

,,Nemusíš, slíbili jsme si to už včera, a určitý věci se staly až dneska. Tudíž," pousměje se a donutí mě se usmát taky. Krátce ho políbím a přitulím se k němu. ,,Když už jsem ale u těch telefonů, tobě zvonil telefon asi v jedenáct, ale než jsem stihl pochopit rozdíl mezi realitou a snem, bylo zas ticho."
,,Chmpf, má rád, když má všechno pod kontrolou."
,,A je," cítím jak se i se mnou lehce přetočí, aby dosáhl na svůj telefon na nočním stolku, ,,půl čtvrté. Možná bys mu měl už zavolat."
,,Hm, možná. Až zaberou ty prášky." Na důkaz toho se jakoby víc zavrtám do jeho hrudi a jemně ho začnu hladit po zádech. Tom se spokojeně položí taky a naplete si na prst pramínek mých vlasů.
,,Jak myslíš."

Po vydatné snídani a ranní hygieně, která se už dávno nedá nazývat ranní, Tom otevře dveře na balkon, abychom v místnosti vyměnili vzduch a pak zajde zapnout nějakou hudbu. To, že si na párty nemám brát světlé džíny už vím, když si teprve teď, čistě oblečen, naházím do tašky všechny poházené věci od včera. Džíny dopadly snad nejhůře, nevím, co jsem s nima všechno dělal...?
,,Hm, potřeboval bych na vzduch, ale zároveň nemám sílu se hnout," pousměju se a protáhnu.
,,Je tady víc jedinců, kteří by chtěli ven, ale chci počkat až nebude doma nikdo, abych vyzvedl psiska."
Až nebude nikdo doma. Okamžitě si vybavím tu hádku. Uff, jeho mamka byla na mě vždycky tak milá, že se obávám, že po tomhle zjištění je tomu asi konec. ,,Bylo to s mamkou až tak strašný?"
,,Nevím, jak to vidí ona, ale já jí o ničem už přesvědčovat nehodlám, tudíž je na ní, jak dlouho chce tohle vydržet."
,,Já doufám, že to snad pochopí," vzdychnu.

Avšak v tu chvíli už to Tom tolik neřeší.
,,Už je ti dobře?" přitáhne si mne k sobě a pohladí mne.
,,Vedle tebe mi je vždycky dobře," usměju se. Všimnu si, že za ním na stolečku leží velké sluneční brýle a můj úsměv se rozšíří. Nasadím mu je na oči. ,,Pojď se opalovat. Úplně nazí," dodám tiše. ,,Říkal jsem si tak pro sebe, proč že se oblíkáme, ale už jsem ti v tom nebránil," nasadí úsměv.
,,Hmm, zní to lákavě, že?" zasměju se.
,,Ty zníš sakra lákavě," přitaká mi Tom, ,,ale ve čtyři ráno se bojíš, a teď bys tu klidně běhal? Během dne? Stává se z tebe pěkně dravá šelma, všiml sis?" uchechtne se.
,,Jo, chci celý tento den promrhat jen nahý," pronesu hluboce zamyšleným tónem, ale zároveň s tím se okamžitě rozesměju.
,,Jdem do toho!" Sotva to Tom dořekne, už má vysvlečené triko. Napodobím ho a když začnu bojovat se svým páskem dám se znovu do smíchu. Miluju to, s nikým nemůžu být tak skvěle odvázaný jako s Tomem. Dává mi toho tolik, že ani on sám netuší!
,,Ne ne ne," zadívám se na svůj pásek, ,,je chyba ve mně, nebo v něm?"

Tom se ale usměje, a už bez svých kalhot a brýlí ke mně přistoupí, nalepí své rty na ty mé a s úsměvem mi odstrčí ruce od pásku. ,,Třeba mě poslechne spíše, jako včera."
,,Třeba," vydechnu jen a zcela zaměstnám jeho rty. Nechám si jím rozepnout pásek, vážně mu to jde lehčeji než mně, a své kalhoty už nechám rozeplé jen sjet na zem a pak je s pousmáním odsunu. ,,Pche, zbytečné."
,,A zbytku se bojíš?" začne Tom pomalu stahovat trenky a couvat na balkon. Jen se na něho zadívám a pak se usměju. Ne, už nic v blízkosti tohodle kluka nechci brát zpět. Všechno co se stane, se má stát a já to budu milovat.
,,Já se přece nebojím ničeho," prohlásím vesele a bez trenek se odvážně vydám za ním na balkon. Tam se se smíchem protáhnu a rozhlédnu po okolí. ,,Jak krásné počasí a rozhled."
Tom se rozesměje a nespustí ze mě pohled. ,,Jsi úžasnej!"

,,Tom má přijet?" zeptá se mě Gordon v neděli u večeře. S myšlenkama úplně mimo mu to jen odkývu a usměju se na svůj plný talíř.
,,Jupííí," zajásá Nelly a začne svou vidličkou vesele šermovat.
,,Nelly, zklidni hormon, buď tak hodná, nebo tady někoho píchneš," usměrní jí Gordon a vrátí pohled na mě. ,,A co ty tak tajemně mlčíš? Stalo se něco, nebo..?"
,,Třeba se i něco stalo," pronesu významně, spíše tišeji a s úsměvem si napíchnu na vidličku bramboru. Kousnu do ní a teprve pak se podívám na Gordona, který si mě prohlíží trochu s obavou, ale zároveň vypadá pobaveně. Pche, neměl by se raději takhle tvářit, ještě bych se mohl urazit.
,,Fajn, to mi stačí," usměje se, ,,jen mlčíš až moc, a to je u tebe neobvyklý."
,,Nelly, pojedeš s náma zítra na výlet?"
,,A kam?" přikývne okamžitě.
,,Vezmu vás na takovou malou vyhlídku."
,,To je Toma výlet?"
,,Řekl jsem vezmu vás, tudíž..?"
,,Je to tvůj výlet," doplní si větu sama a usměje se, ,,a Tomovi jsi řekl kam pojedeme?"
,,Neřekl," usměju se a zavrtím hlavou. ,,Kdyby jsi nemusel do práce, mohl bys jet s námi," kouknu na Gordona, který si mě od té doby, co jsem mu cosi naznačil, nepřestal prohlížet.

,,Jen si to užijte," ujistí mě a věnuje se zase svému jídlu s nenápadným pokukováním po mně.
,,Mohl bys, prosím," ztiším hlas a propíchnu ho pohledem, ,,na mě přestat zírat?"
Gordon se ale rozesměje a pokrčí rameny. ,,Promiň."
,,To není k smíchu," řeknu jen, ale sám se pak rozesměju.
,,Vy zase máte nějaký tajnosti mezi sebou, že jo?"
,,Ne Nelly, nemáme žádný tajnosti," ujistí jí Gordon a já se jen uchechtnu.
,,On si jen taťka myslí, že má doma stále dva malý andílky, jako jsi ty."
Gordon nade mnou jen s úsměvem zavrtí hlavou a Nelly si nás podezíravě prohlédne. ,,Hm, jenomže ty jsi Bille taky ještě malej, až v září budeš dospělej. Že?" ujistí se raději pohledem u, podle ní, jediné dospělé osoby v místnosti, že neřekla, co není pravda.
,,Slyšíš to jo?" přikývne jí do noty Gordon a vesele si mě prohlédne.
,,Jenže to už je jen měsíc a to není tak dlouho," řeknu přesvědčivě, ale pak se mírně zamračím. ,,A vůbec, co vám to tady vyprávím?! To je můj...," zaváhám, co že jsem vlastně chtěl říct, a se smíchem už jen dodám, ,,Tom."

Později večer, kdy už Nelly i Gordon spí, se s Tomem i psiskama poflakujeme na houpací lavici na zahradě. Doposud jsme seděli jen naproti sobě, ale když Malá dáma na mém klíně začne usínat a nemůže se neustále uvelebit, jak by chtěla, sundám nohy na zem, abych jí udělal prostor a opřu se lehce o Tomovo koleno.
,,Tomi, mluvil jsi s mamkou?"
,,Nemluvil."
Lehce posmutním a přetočím hlavu na jeho koleni tak, abych se o něj opřel bradou a pohlédl na něj. S pohlazením po ruce mu pošlu vzdušný polibek.
,,Měl by jsi s tímhle přestat," řekne Tom jemně a mou ruku jen stiskne.
,,S čím?"
,,Takhle se koukat. Mám tě chuť utěšit jak malý štěňátko. Štěňátko po něčem toužící."
Usměju se a zavrtím hlavou. ,,V tom případě se ty takhle tváříš neustále."
Tom se usměje a opatrně si Mikyho přichytí, aby se mohl naklonit a políbit mě. Něžně mu na polibek začnu odpovídat a jemně mu prsty začnu přejíždět po kůži na krku.
,,Ještě pořád nesmím vědět, kam zítra pojedeme?"
,,Ještě stále ne," zavrtím hlavou s úsměvem, ,,ale chtěl bych jet celkem brzo. Možná bychom tady neměli jen tak sedět."
,,Hmm, co znamená celkem brzo?"
,,Na tom nesejde ani tolik, jakože nás stejně už bude budit Nelly, jen co vstane."
,,Myslím, že kvůli ní jsem schopnej vstávat třeba v pět ráno," zasměje se Tom.
,,Tak to jsi hodnej, já si hezky ráno pospím," vypláznu na něho jazyk se smíchem.

Ráno se ale děje úplně něco jiného, než jsem, a ne asi sám, očekával. Vzbudí mě totiž domovní zvonek. Podívám se na hodiny, a pak na Toma, který nespokojeně zamručí a schová hlavu pod peřinu. Kdo to může být v osm ráno?
Navlíknu na sebe rychle první oblečení co potkám a seběhnu po schodech dolu. Nikde nikdo, takže už Gordon musel odjet do práce. Lehce si promnu oči a pak otevřu dveře. Sophiina maminka?
,,Dobré ráno."
,,Dobré ráno, Bille. Mohla bych na tebe mít prosbu? Velkou prosbu?"
,,No, zkuste to, jestli to bude v mých silách."

by Mintam